Sosnová horolezecký krosmaraton

 – 

maratonská improvizace za 4:01

    Tohle byl můj velký tajný sen. Ne běžet ledajaký maraton, ale zúčastnit se tohohle konkrétního závodu. Cítím jakési vnitřní pouto ke zdejší přírodě. Tady jsem udělala své první běžecké krůčky. Znám tu každý strom, kámen i potůček. Zažila jsem tu (a stále zažívám) ty nejkrásnější okamžiky. Právě proto vnímám jistý „dluh“ či závazek k tomuto místu za všechny ty krásné chvíle. Čerpám zde vnitřní energii, získávám zážitky a zkušenosti. Na oplátku jsem zde chtěla nechat i něco ze sebe. A jak lépe vyjádřit úctu a poděkování, než že svůj první velký závod poběžím právě tady. Bolest, úsilí, odhodlání, pot a nakonec i vítězství prožít na tomto místě, které mi je domovem.    

   Tréninkový plán… ha ha ha. Někde v záplavě emailů by se našel „běžecký úkolníček“ na 6 měsíců, který jsem samozřejmě ani neotevřela. Pamela z pobřežní hlídky zvládla přípravu za 6 týdnů. No a já tomu obětovala asi 6 dní. Tomu se říká zodpovědný přístup. Nebýt toho, že můj záměr prosákl mezi přátele a rodinu, asi bych to vzdala a zase odložila start o rok. Ale nakonec jen díky jejich podpoře jsem v sobě nalezla tu odvahu nazout boty. 

Můj tradiční žebříček:

- užít si to

- nebýt poslední

- dokončit

- přežít

Můj reálný redukovaný žebříček s ohledem na danou formu:  
- přežít !!! 

   Počasí k nám ten den nebylo zrovna přívětivé - zima a déšť. Nejraději bych zůstala zachumlaná v peřinách a lenošila. Zbaběle jsem do poslední chvíle váhala, zda přeci jen své jméno neuvést na startovní listině kratší kilometráže. Má panika mne donutila uvažovat i o 10km. V teplákách a pantoflích jsem přešla silnici a nahlásila pořadatelům svůj záměr utkat se s maratonskou tratí. Hlavou mi běželo, že jsem asi cvok a že tohle nedopadne dobře. Fázi zoufalství následně nahradila apatie: „vždyť vlastně o nic nejde, v nejhorším případě to prostě nedokončím, svalím se na zem a v tichosti budu umírat“.

   Na startovní občerstvovačce jsem odložila karbošneka, strategicky se uhnízdila na konci pole, nasadila sluchátka od vypůjčeného přehrávače a svorně čekala, až se masa spolubojovníků vydá kupředu. Měla jsem obavy, abych začátek nepřepálila, ale překvapivě bylo tempo dost pomalé. Vytvořili jsme skupinku, střídali se vedení a první kolo v poklidu společně prosvištěli. Druhý okruh vypadal obdobně. Chladný vzduch a déšť se mi nakonec stal spojencem a nikoliv nepřítelem, naprosto ideální počasí pro náročný běh. V polovině závodu jsem na časomíře postřehla údaj - 1:51. Pekelně jsem se zhrozila. To je moc rychlé! Tady musí být chyba. Můj plán byl následující: kdybych se vešla zázrakem do časového limitu (5h), a nemusela vytahovat čelovku, bylo by to super. Ale ten čas, který svítil na tabuli, byl tak trochu příjemná čára přes rozpočet. Příjemná proto, že jsem vůbec necítila únavu. Bylo mi hrozně fajn a byla jsem se plna síly na to, že mám v nohách  ½ maraton. Ucucla jsem karbošneka, který chutnal jako babiččina borůvková domácí marmeláda :-D, letmo se usmála na Kubu a pádila do dalšího kola. Spojila jsem krok s neznámým pánem. Sladili jsme tempo, vzájemně si dávali přednost v náročných úsecích trati, běželi vedle sebe a tak nějak jeden druhého podporovali a tiše sdíleli celé to dění okolo.  Zvláštní spojení dvou úplně cizích lidí. Na poslední kolo jsem se posílila banánem, zbytkem gelu a doufala, že bolest, která postihla mé prsty v jejich nových minimalistických přihrádkách, se nezhorší. Závěrečný okruh jsem ještě zahájila s parťákem, ale únava se „konečně“ dostavila, a tak jsem byla nucena zvolnit. Zdvořile jsem poděkovala za spolupráci a pustila onoho pána před sebe.  A pak přišlo peklo. Poslední tři kilometry byly nekonečným běžeckým očistcem. Lýtka zatuhly a stehna zaplavily křeče. Jako by mi s každým krokem hyeny cupovaly svaly. Poprvé jsem musela přecházet střídavě do chůze. Ladný běh se proměnil v klopýtání Quasimoda s pazvuky raněné zvěře (už chápu, proč někteří vzdají maraton i necelý kilometr před cílovou páskou). Ale já to nevzdala… poslední desítky metrů jsem hrdinně zaťala zuby, zrychlila a se vztyčenou hlavou v čase 4:01 dokončila svůj velký závod. Bylo to úžasné a nezapomenutelné.        

   Strach má někdy velké oči a ten můj měl kukadla asi jako Nártoun. On se z toho nakonec vlastně stal jedinečný příběh se šťastným koncem. Můj les, moje rodina a přátelé mi dali neskutečnou sílu splnit si sen. Stále nechápu, jak jsem to dokázala… je v tom něco magického.   

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------