Myšlenková smršť
Na vině je ono sobotní setkání, jež bylo ještě podtrženo
střetem s Ojou, který si to už teď v únoru svištěl po městě na
inlajnech.
Neúspěšný stíhací manévr na mladíka v běžeckém outfitu
ve mně rozdmýchal vlnu nejistoty a vyplavil na povrch řadu asociací.
V první řadě jsem si uvědomila, že běhám pomalu. Za celou dobu mého
běžeckého snažení jsem se nijak výrazně nezrychlila. Jediné co se v tomto
ohledu změnilo, je, že na stejné tempo už nemusím vynaložit takové úsilí.
Vnitřně si nastavím konstantní rychlost, přestanu myslet a užívám si. Takhle mi
to zkrátka vyhovuje. Běhám pro potěchu, a proto možná odmítám tréninkové plány.
Mít nalajnováno kolik, jak a který den, to není nic pro mě. Chodím ven a
neplánuji si striktně délku ani způsob běhu, tělo si samo určí, co potřebuje.
Zveřejnila jsem plány ohledně účasti na vybraných závodech, ale náhle se
objevila jistá pochybnost. Závody totiž v sobě spojují některé věci, které
nesnáším. Nemám ráda masové akce, nerada soutěžím… našla by se toho celá řada.
Běhám ráda sama, podle sebe a pro sebe, nikoliv pro tabulkové časy či umístění
ve výsledkové listině. A ano, možná se strachuji prohry, bojím se, že bych se zklamala,
ztratila důvěru v sama sebe a možná přišla o chuť dále běhat. Zkrátka, více
mohu ztratit, než získat.
Oja – bruslař, Martin – horolezec, Mára – biker, Petr –
kulturista, JÁ … ?
Kluci mi neustále vyčítají, že se dostatečně nevěnuji kolečkům.
Jenže mě baví běhat, jezdit na kole, hrát squash, prohánět se na inlajnech.
Miluji tu rozmanitost pohybu. Nespecializuji se na jedinou aktivitu, tím jsem v podstatě
předurčená být jen průměrná. A nevadí mi to, nepotřebuji mít status
profesionála. Kdysi jsem hrávala florbal a žila jsem jenom pro něj. Byla jsem
součástí úzké komunity. Netvrdím, že to je špatné, ale mnohem více mne naplňuje
pestrost ve sportu… a u té i nadále zůstanu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
5 komentářů:
Na tom není nic špatného, já se také věnuji více sportům, dělat jen jeden je zbytečně přetěžující. Tělo by se mělo hýbat celé a to že nebudeme nejlepší? Závodíme s ostatními a nebo sami se sebou...
Wuxi, predne NEBEHAS pomalu, bezela jsi peklem a ja Ti sotva stacil :-) Delal jsem, jako, ze je to OK, ale tak OK, to nebylo :-)
Dneska jsem sel behal az po 21 hodine, rikam, si jsem unaveny, dam jen 12 km ... Dobehnu na Ladronku a tam nejaky kluk, co mi zamava, ok dam s nim kolo, pak potkam starsiho pana, dam s nim pul kolo a pak potkam slecnu, co tam dela tempove 1km za 3:30-3:50, ok mam v nohach asi 12 km, dam to s ni a dam 2 tempa a utece mi :-D. Koukam, ze az dobehnu domu, budu mit 18 km :-) Parada. A to jsem chtel 12 ! :-)
Nechces priject do Prahy az budou prazdniny, dat si konecne v klidu ten Sutr ? :-)
Kamil: To víš, občas když zabrousím na blogy jiných běžců, případám si tak nějak ještě menší než ve skutečnosti jsem :-D. Nad jejich objemy se mi tají dech. Trochu závidím a trochu se hněvám sama na sebe, že neběhám více, častěji, že propadám lenosti. Občas zkrátka zapomínám, že se účastním sportovních klání na více frontách a hnacím motorem pro mě není srovnávat se s jinými. A jinak myslím, že harmonie a uspokojení přichází ve chvíli, kdy přestaneme závodit jak s ostatními, tak i sami se sebou
Petr:
1. V pekle jsem měla značnou výhodu domácího prostředí. Znám tam každý šutr a zvládla bych tam běžet i poslepu. Jo a taky to v mém případě nebylo až tak OK, na konci jsem už mlela takřka z posledního, ale nechtěla jsem vypadat jako padavka :-D
2. To znám, je příjemné, když ti cesta sama nenásilně přihraje nějaký ten kilometr navíc a plán je splněn na 150%
3. Jasně, že chci přijet do Prahy. Nevím, jak jsi ( a budeš ) na tom časově, ale ráda se podívám, kde vy pražáci skotačíte. Mám v plánu si letos udělat pár dní relaxu v Praze, takže sportovním radostem jsem nakloněna
Viz email :)
Okomentovat